Shetlandský pony
Původ a historie:
Shetlandského ponyho považujeme za potomka tundrového typu severských koní, kteří počátkem holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před třemi tisíciletími dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě - jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století p.n.l. Odtud se později rozšířil do celého světa.
Ve 2. a 3. století naší éry se projevily některé orientální vlivy, a to ponyů keltského obyvatelstva. Vikingové později dovezli své vlastní ponye. Basreliéfy na runových kamenech v Bressay a Burra, datované do konce 9. století, zobrazují muže jedoucí na lehkých, čilých koníčcích, kteří ve srovnání s lidskou postavou nemohli být větší než 102 cm.
Popis a charakteristika:
Malý tělesný rámec těchto poníků se ustálil působením nehostinného podnebí a volného přírodního chovu, jejich malé tělo má také menší povrch, který omezuje ztrátu tělesné teploty na minimum. Výška ponyho je v průměru 101,6 cm. Základní zbarvení je černé, ale může být i kaštanové, hnědé, ryzé, bílé nebo strakaté. Srst se mění podle roční doby. V zimě je delší a dvojí (pesíky a podsada), v létě krátká a hladká.
Hlava je dobře formovaná s rozumným výrazem, s ušima dobře umístěnýma, široká v čele, s rovnou přední částí hlavy, s bezvadně utvářenou hubou a s bystrýma očima. Hlava s krkem vystupují z dobře uložených šikmých lopatek. Krk je silný a svalnatý s dobře vyvinutým hřbetem zvláště u hřebců (hřeben nesmí být převrácený). Délka krku má být v souladu s velikostí poníka.
Tělo je mohutné a hluboké v žebrech s krátkým hřbetem. Má široký hrudník a šikmé lopatky. Hruď má poměrně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší, než je. Ocas je dobře nasazen. Hříva a ocas jsou bohaté a na nohou jsou rousy rovných chlupů. Ledvinová partie je silná a svalnatá.
Přední nohy jsou umístěny pod plecí a hrudníkem a stojí kolmo (nejsou pokrčené ani daleko od sebe). Mají dobře osvalené předrámí, široká, dobře utvářená kolena, s dobrou plochou holení (nejsou v kolenech zpět prohnuté). Spěnky jsou pružné (ne příliš krátné nebo dlouhé). Zadní nohy mají silná a svalnatá stehna, výrazně utvářená hlezna (postoj není ani kravský ani daleko od sebe). Kopyta jsou tvrdá, kulatá, dobře utvářená (ne kolmá, úzká nebo sevřená, plochá nebo měkká). Pohyby předních a zadních nohou jsou přímo vpřed s volnou prací kolen a hlezen (ne přehnané ani toporné).
Pony je dlouhověký, plodný a velmi skromný.
Využití:
V poměru ke své velikosti je maličký shetland relativně jedním z nejsilnějších plemen na světě. Na ostrovech se tito ponyové využívají jako soumaři a tažní koně, ale mohou v sedle nosit dokonce dospělého muže. Vyváží se jako tažní a jezdečtí koně pro děti, atrakce cirkusů a veřejných parků nebo zahrad. V roce 1847, kdy byla zakázána práce žen a dětí v dolech, vznikla velká poptávka po shetlandech jako důlních koních, a pro tyto účely se vedle normálního typu šlechtili větší a hrubší koně. Nyní je však plemeno ustálené a má vynikající tělesné proporce.
Connemarský pony
Vysvětlení názvu:
Connemarský pony je jediné plemeno čistě irského původu. Pochází ze severní části ostrova, z kraje zvaného dnes Chonnacht, anglicky Conaught, což je oblast mezi Gallwayem na jihu a Colloneyem na severu. Tato poměrně řídce osídlená jezernatá oblast se historicky nazývala Connemara a od toho je odvozen i název plemene.
Původ a historie:
Předky connemarů byli poníci, podobní skotským horským neprošlechtěným typům. Byli to zřejmě koně velmi starobylí, protože typické zbarvení bylo plavé nebo šedé s tmavým hřbetním pruhem, s černými končetinami, hřívou a ocasem. Toto typické zbarvení primitivních koní a vlastně i koní divokých bylo později překryto, takže dnes už se téměř nevyskytuje. První příměsí byla krev koní orientálního typu, které dovezli Keltové z evropského kontinentu, údajně snad i ze Španělska. V novověku pak byli místní koně ovlivněni dalšími dovozy. Předpokládá se, že značný vliv měli španělští koně ze ztroskotané Armady, kteří se roku 1588 zachránili na irském pobřeží. V posledních stoletích pak chov ovlivnili dovezení arabové, berbeři a plnokrevníci. Přesto si connemarové uchovali originální ráz a poměrně malou výšku, takže se ve své domovině dodnes nazývají pony, i když mnohé typické znaky ponyů již nemají.
Divoká, deštivá a chudá oblast západního Irska byla zřejmě domovem koní již ve starověku. Oblast blat vyžaduje od koní skromnost, otužilost a hlavně obratnost a lehký krok, protože se často pohybují ve zrádném terénu. Právě pro tyto vlastnosti se původní connemarští poníci stali všestrannými pracovními zvířaty. V 16. století, po ztroskotání španělského loďstva Armada se někteří španělští koně uplatnili v chovu a kupci z Gallwaye na tyto zkušenosti navázali dalším dovozem španělských koní. Původní poníci tím nabyli většího formátu a ušlechtilejšího vzhledu.
V 16. a 17. století se connemara nazýval hobby, později, když byl ještě zušlechtěn berberskou krví, dostal jméno, které nosí dodnes. Koncem 19. století bylo toto plemeno v rozkvětu, avšak úpadek zemědělství a hospodářské potíže je hodně poškodily. Proto byl do chovu na přelomu 20. století zaveden nový prvek, hřebci velšského koba. Královská komise, jejímž úkolem bylo posoudit stav koní v Irsku, pak vydala o moderním connemarovi vynikající posudek, v němž zdůraznila jeho skromnost a schopnosti a také pěkný vzled. Na základě tohoto posudku byla chovu connemarů věnována zvýšená pozornost, v roce 1923 se ustanovil chovatelský svaz pro toto plemeno a v roce 1926 vznikla plemenná kniha. V Anglii se chovatelská organizace pro connemary ustavila až v roce 1947 a později vznily podobné organizace v USA, Austrálii a v řadě zemí v severní a západní Evropě.
Největší vliv na vývoj connemarského ponyho měli prokazatelně hřebci Rebel a Golden Gleam, narození v r. 1922 a 1932. Ovšem zvlášť pamětihodný bílý hřebec Cannon Ball, jehož vliv byl všestranný. Byl to potomek Dynamita z místní klisny a vnuk velšského koba Prince Llevellyna. Narodil se v roce 1904 a byl to první hřebec zapsaný roku 1926 do plemenné knihy. Zvítězil ve Farmářských dostizích v Oughterardu jako víc než šestnáctiletý. Místní pověst o něm tvrdí, že v noci před závodem sežral půl barelu (soudku) ovsa, zvyk, který znamenitě vystihuje jeho konstituci a záživnost. Po celý život pracoval v zápřeži a byl známý tím, že po celou cestu z trhu až domů, do domu svého majitele Harryho Toola, klusal, zatímco jeho pán vyspával zmožen pitím na dně káry. Když Connon Ball uhynul, drželi u něj podle irského zvyku celou noc hlídku a za úsvitu ho uložili na poli k odpočinku.
Později, v letech 1948 - 1973, ovlivnil chov connemary hřebec Carna Dun z plnokrevné linie Little Heaven (jeho otcem byl slavný irský mezinárodní skokan, pony Dundrum) a irský tažný kůň Mayboy. Více arabské krve do chovu vnesl Clonkeehan Auratum (1954 - 1976), což byl čistokrevný arab a Naseel, jeden ze zakladetelů britského jezdeckého ponyho. V roce 1953 se v plemenné knize objevil jiný hřebec Dynamite (po Cannon Ballovu otci), další irský tažný kůň Skibbereen a bílý plnokrevník Winter z Manny po Sowstormovi. V téže době se objevil i méně výrazný vliv clydesdalů.
Popis a charakteristika:
Connemara je velmi souladný, dobře stavěný pony, který nemá zdravotní problémy a hodí se pro všechny druhy jezdeckých sportů i pro zápřež. Tito ponyové mají vynikající pohyb, výborně utvářené nohy s plochými klouby a dobrými kopyty, s úžasným smyslem pro rovnováhu a s velkou otužilostí a vytrvalostí. Vzdor tomu, že se označují jako ponyové, jsou to v podstatě koně, z poníků jim zůstaly jen základní přirozené schopnosti a skromnost.
Connemara je vlemi elegantní, dobře vypadající a neobyčejně nadané plemeno. Výška se v kohoutku pohybuje od 132 do 147 cm a stavba je neobyčejně souladná. Connemara má poměrně malou, úhlednou hlavu s rovným profilem, velkýma očima a hezkými vztyčenými boltci. Krk je neobyčejně dlouhý, dobře nesený a elegantní, plec je dobře stavěná, s šikmou lopatkou a silným, ale ne přehnaným osvalením. Kohoutek je poměrně vysoký, hrudník hluboký, trup komaktní, dosti dlouhý, se silnou, spáditou, ale pěkně utvářenou zádí a vysoko nasazeným ocasem.
Poměrně krátké nohy mají dobré kosti a tvrdá, pěkně utvářená kopyta. Obvod holení se pohybuje od 17 do 20 cm. Hříva i ocas jsou bohaté, nohy čisté, bez rousu. Původní zbarvení bylo plavé nebo sivé, s černými končetinami a úhořím pruhem. Plaváci se zachovali dodnes a právě oni patří k nejotužilejším představitelům plemene. Daleko nejšastější jsou dnes však bělouši různých typů, ale výjimkou nejsou ani vraníci nebo hnědáci.
Povaha:
Connemarové jsou velmi inteligentní, vnímaví a dobromyslní. Díky své vlídné povaze se hodí jako jezdečtí koně pro děti. Vynikají kvalitním pohybem, jsou neobyčejně obratní, uvolnění a houževnatí, mají úžasný smysl pro rovnováhu a v těžkém terénu se pohybují s mimořádnou jistotou. V souladu s podmínkami, v nichž se plemeno vyvinulo, jsou to koně s velkou odvahou, sebevědomí a schopní velného nasazení. Právě díky fyzickým předpokladům i odvážné povaze jsou connemarové vynikající skokani.
Využití:
Původně byl connemara všestranný poník, který sloužil k práci v postroji, a to v tahu i při zemědělských pracích, byl využíván jako nosič i soumar a pochopitelně také jako jezdecký kůň. Connemarové byli často mimochodníci, a proto byli velmi oblíbení jako jízní koně pro ženy a pro duchovní osoby. Prošlechtěný connemara se stal po přikřížení anglického plnokrevníka a hackneyů především vynikajícím sportovním koněm.
Již jeho předkové, zakladatelé chovu, se uplatňovali v dostizích a ve skokových soutěžích, dnešní connemarové pracují v zápřeži jak v zemědělství tak ve vozatajských soutěžích, ale hlavně jsou to doslova rodinní jezdečtí koně. Hodí se pro děti i dospělé a dokonce i pro seniory, především proto, že mají velmi příjemnou povahu. Křížením s plnokrevníky dávají výborné koně pro cross-country a pro nejrůznější skokové soutěže. Díky své učenlivosti se uplatňují i v drezúře, i když nemají právě předpisový vzhled. Vytrvalost, obratnost a cit pro pohyb v krajině, předávají connemarové loveckým koním, konec konců ovlivnili vadatně vznik irského huntera, který patří k nejlepším loveckým koním světa.
Connemarové jsou oblíbené plemeno v anglosaské části světa, v kontinentální Evropě se objevují vzácně, spíš jako kuriozita. V našich chovech koní se nikdy neuplatnili, ostatně stejně jako jiní poníci.
Velšský horský pony (A)
Úvodem...
Velšský horský pony je mnoha lidmi považován za nejkrásnějšího ze všech britských ponyů. V plemenné knize velšských ponyů a kobů mu náleží sekce A, a protože jeho výšková hranice je 122 cm, je nejmenší ze všech čtyř velšských plemen. Tvoří základnu pro další tři typy a je odvozován od původních předhistorických britských ponyů.
Původ a historie:
Předky tohoto inteligentního poníka byli keltští koně, které údajně už Římané zlepšili orientální krví. Tvrdí se, že Caesar založil hřebčín u jezera Bala ve Walesu.
Dokud v roce 1902 nevznikla plemenná kniha, vymezující ostrou hranici mezi "starým plemenem" a "zušlechtěným" moderním typem s přesně definovanými znaky, byl typ velšského horského ponyho proměnlivý, a to podle rozsahu přikřížení plemen. O první zušlechťující vliv orientální krví se postarali dovozem koní Římané. S obrovským časovým odstupem, a to až v 18. a 19. století pak byli k zušlechťování využiti arabští koně, plnokrevníci a hackneyové starého "cestovního" typu. Nejvýznamněji velše ovlivnili v 18. století hlavně na severu malý plnokrevný Merlin, potomek Darley Arabiana z Ruabon Hills, a později hřebec Apricot, "berberoarab" z velšské klisny, který pocházel z pahorkatiny Marioneth. Vliv Merlina byl tak velký, že se tomuto poníkovi ve Welsu dodnes říká merlin.
Po roce 1902 se zušlechtěný a odlišně vyhlížející horský pony, výsledek pečlivého výběru uvnitř plemene, odvozuje od nového významného plemeníka, legendárního Dyoll Starlighta, který měl po své matce, klisně Moonlight, arabskou krev. Moonlight popsal její majitel, Howard Meuric Lloyd jako "miniaturního araba", a byl přesvědčen, že je potomkem araba Crawshay Baileye, který stál v roce 1850 v Brecon Beacons. Starlightův otec byl velmi dobrým představitelem "starého plemene" s vynikajícími končetinami a neobyčejně silnými bedry. Byl to vraník, ale jak jeho otec Flower of Wales, tak jeho syn Starlight, byli bělouši. Díky Starlightovi se pak bílá stala u velšů nejobvyklejším zbarvením.
Popis a charakteristika:
Současný velšký horský pony má nevšední vzhled a mimořádně energickou akci, je inteligentní a vyniká vrozenou tvrdou konstitucí, odkazem po předcích, jejíž charakter vytvářelo drsné prostředí.
Horský pony je nejúhlednější ze všech. Nesmí měřit víc než 122 cm a nesmí být strakatý. Nejčastější jsou bělouši, hnědáci nebo ryzáci. Hlava má štičí profil, velké výrazné oči a malé zahrocené uši. Pěkně utvářený krk je správně nasazen na pleci s šikmou lopatkou, hřbet je krátký a žebra dobře klenutá. Hrudník je hluboký a poskytuje dostatek místa mohutným plicím a srdci, které je v poměru s malou postavou ponyho velké. Záď je delší a jemná, ocas vysoko nasazený, nohy suché a pevné, holeně krátké a kopyta malá, kulatá, s tmavou, tvrdou rohovinou. Všechny chody jsou volné a bezvadné.
Co se týče chodů, exteriéru a tvrdosti konstituce, je velšský horský pony produktem prostředí, ve kterém odedávna žil. Těžký terén, nedostatek potravy a drsné klimatické podmínky způsobily že pony má vysoce účinnou konverzi živin - je schopen přežít na minimálních krmných dávkách.
Povaha:
Koník je velmi inteligentní, ohnivý, ale ovladatelný, odolný a odvážný.
Využití:
Je to skvělý jezdecký pony, ale vyniká i v zápřeži. Vyváží se do celého světa a představuje jeden z nejlepších základů pro další chov koní, protože má neocenitelnou kvalitu kostí, pevnou tělesnou stavbu a neotřesitelné zdraví.
Velšský pony (B)
Úvodem...
Sekce B plemenné knihy je věnována velšskému ponymu jezdeckého typu, jehož výška nesmí přesáhnout 137 cm. V plemenné knize je popsán jako ušlechtilý s chody jezdeckého ponyho. Někdy se zdá, že současný pony se příliš přibližuje jezdeckému ponymu typu plnokrevníka, ale nedá se popřít jeho komerční hodnota jako závodního ponyho, pracovního huntera a výstavního ponyho.
Původ a historie:
Původně byl velšský pony sekce B křížencem mezi horskými pony a malým kobem. Moderní zušlechtěný pony sekce B je založen na třech hřebcích, z nichž dva pocházejí od patriarchy sekce A jménem Coed Coch Glyndwr. "Abrahamem" sekce B byl podle popisu největšího znalce velšských plemen, dr. Wynne Daviese, hřebec Tan-y-Bwlch Berwyn. Byl synem berbera, s některými vysloveně arabskými znaky, jménem Sahara, který se narodil roku 1908, klisny ze sekce A po slavném synovi Dyoll Starlighta jménem Bleddfa Shooting Star. Druhým hřebcem-zakladatelem byl Criban Victor, pravzor sekce B, spojující hmotu i kvalitu. Zplodil ho Criban Winston, syn už zmíněného Coed Coch Glyndwra. Třetí plemeník byl Solway Master Bronze, syn posledního z klisny Criban Biddy Bronze. Do konce své kariéry v roce 1974 zplodil Solway Master Bronze 541 hříbat. Ponyové sekce A si uchovali skutečně velšský typ, ale co se týká sekce B, zde jde o poněkud rozpornou záležitost. Dříve se její představitelé spíše blížili k typu jezdeckého ponyho, ale nyní mají její nejlepší představitelé všechny atributy horského velše.
Popis a charakteristika:
V podstatě je velšský pony podobný horskému, ale měří 122 - 132 cm. Povoleny jsou všechny barvy, jen strakáči jsou nepřípustní. Má delší krk, vyšší nohy a výraznější kohoutek než velšský horský pony.
I hlava velšského ponyho připomíná po každé stránce hlavu horského ponyho části A. Má špičaté uši poníka, které jsou krátké. Dlouhé uši koňského typu se netolerují. Celá hlava je ostře vymodelovaná a není tady žádný náznak hrubosti. Profil i oči naznačují arabský vliv. Krk je delší než u horského ponyho, sklon plece a kohoutek jsou výraznější. Plece jsou dlouhé a strmé a dodávají poníkovi skvělou akci. Přední nohy jsou korektní, s dlouhým, svalnatým předloktím a dobře vyjádřenými karpálními klouby. Kopyta jsou dobrá. Plynulá horní linie j e souměrná, v proporcích vyvážená. Velšský pony se vyznačuje velmi dobrou stavbou střední části těla a hlubokým hrudníkem, který je typický pro velšská plemena. Mohutná bedra jsou dalším pozoruhodným znakem. Charakteristickými znaky velšských plemen jsou silná zadní část a kvalitní klouby zadních nohou. Ohon je vysoko nasazený a živě nesený. Velšský pony má sice velmi dlouhé končetiny, ale holeně nebývají nikdy dlouhé a obvod záprstí je dostatečný.
Povaha:
Velšský pony má vynikající povahu a charakter, je ohnivý, ale přitom ochotný a ovladatelný.
Využití:
Původně byl tento větší poník pracovním koněm pastevců ovcí. Velšští poníci sekce B jsou nadaní a všestranně výkonní. Uplatňují se pod sedlem i v zápřeži. Oba typy velšských ponyů (A a B) jsou kříženy za účelem získání větších zvířat, která by zdědila hlavně zdravou konstituci, a také něco z bystrosti a nadání, které je puncem všech velšských plemen.
Velšský pony typu koba (C)
Úvodem...
V plemenné knize Společnosti pro velšské pony a koby jsou také dvě sekce pro koby. Jednak je to sekce C, kam se zapisují tzv. pony typu koba, menší z obou, vysocí nejvýše 137 cm, kdežto do sekce D patří kobové vyšší než je tato hranice, při čemž horní limit není stanoven. Ve skutečnosti najdeme mezi koby sekce D zvířata vysoká 152 cm a více jako následek požadavků trhu.
Původ a historie:
Oba typy kobů se vyvinuly z kříženců velšských horských ponyů nejprve s koňmi dovezenými Římany, kteří se usídlili ve Walesu a později se španělskými koňmi. Ve 12. století napsal Giraldus Cambrensis, arciděkan z Breconu, že ve středním Walesu jsou "nejznamenitější koně... pocházející z některých ušlechtilých španělských ořů". Křížením těchto koní s horskými klisnami vznikli Powysovi koně, nejvýznamnější koně anglické armády od 12. století dále. Z téhož zdroje pocházeli také starobylí velšští tažní koně. Moderní kob je však skutečná, i když podstatně zvětšená replika horského poníka, třebaže byl kdysi ovlivněn i norfolskými klusáky nebo cestovním koněm, yorkshirkým kočárovým koněm a původním hackneyem typu roadstera.
V plemenné knize velšských ponyů a kobů najdeme nejčastěji čtyři hřebce: Jsou to: Trotting Comet, narozený 1840, True Briton, narozený 1830, Cymro Lwyd, narozený 1850, a Alonzo the Brave, narozený roku 1886. Trotting Comet pocházel ze slavné cardiganshirské klusácké klisny a jeho otcem byl slepý vraník Flyer, velšský tažný kůň z norfolské klusácké klisny. True Briton byl synem Rulera, yorkshirského kočárového koně a jeho matkou byla údajně arabská klisna jménem Douse. Cymro Llwyd pak byl potomkem Crawskhay Bailey Araba, koně, kterého choval majitel hnutí z Brecon Beacons, a klusácké klisny. Byl buď barvy isabel nebo plavý a zřejmě po něm zdědili mnozí kobové barvu krémovou, plavou nebo isabel. Jeho nejslavnějším potomkem se stal Llanarth Brait. Alonzo the Brave, který v kohoutku měřil 163 cm, pocházel ze starého hackneyského stáda, jehož předky lze vysledovat až k Darley Arabianovi přes hřebce Shales Original a Norfolk Shales.
Pony typu C se choval poměrně dlouho, ale s postupnou motorizací byl zatlačován do pozadí. Naštěstí si získal přízeň těch, kdo rádi tráví prázdniny turistikou na koni nebo s koňským spřežením, a tak byl v roce 1949 vzkříšený pony zařazen do plemenné knihy jako sekce C.
Popis a charakteristika:
Pony typu C má v kohoutku 132 - 137 cm. Vzniká často křížením velšského koba a horského ponyho. Má hlavu jako větší repliku hlavy horského velše, dostatečně silný hřbet a záď a velmi kvalitní nohy. Tělo je kompaktní, obvod hrudníku dostatečně hluboký. Krátká silná bedra jsou se zádí velmi dobře vázaná. Dědictví po klusáckých předcích se projevuje uvolněnou akcí ramenního kloubu a výbornými chody.
Využití:
Po staletí hráli velšští kobové velmi důležitou roli v životě Walesu a v zápřeži zajišťovali zemědělské práce. Dobrým odběratelem kobů byla i amráda, která je potřebovala k tahu děl i výzbroje i jako jezdecké koně pro některé pěchotní jednotky. Byla po nich také velká poptávka ve velkoměstech pro mlékárenské, pekárenské a jiné podniky, k rozvozu zboží. Dokud nebyla zavedena v roce 1918 úřední licence hřebců, uplatňovaly se jakési "výkonnostní zkoušky". Z dosažených výsledků těchto klusáckých testů se pak koně selektovali pro chovné využití. Nejoblíbenější trasa měřila 56 km a vedla kopcovitým krajem z Cardiffu do Dowlais. Nejlepší koně ji zdolali za méně než tři hodiny. Současní velšští kobové jsou jednak zdatnými tažnými koňmi a jednak i huntery s vrozeným talentem ke skákání. Jsou nenároční na péči, ovladatelní a velmi zdraví.
Velšský kob (D)
Úvodem...
V plemenné knize Společnosti pro velšské pony a koby jsou také dvě sekce pro koby. Jednak je to sekce C, kam se zapisují tzv. pony typu koba, menší z obou, vysocí nejvýše 137 cm, kdežto do sekce D patří kobové vyšší než je tato hranice, při čemž horní limit není stanoven. Ve skutečnosti najdeme mezi koby sekce D zvířata vysoká 152 cm a více jako následek požadavků trhu.
Původ a historie:
Oba typy kobů se vyvinuly z kříženců velšských horských ponyů nejprve s koňmi dovezenými Římany, kteří se usídlili ve Walesu a později se španělskými koňmi. Ve 12. století napsal Giraldus Cambrensis, arciděkan z Breconu, že ve středním Walesu jsou "nejznamenitější koně... pocházející z některých ušlechtilých španělských ořů". Křížením těchto koní s horskými klisnami vznikli Powysovi koně, nejvýznamnější koně anglické armády od 12. století dále. Z téhož zdroje pocházeli také starobylí velšští tažní koně. Moderní kob je však skutečná, i když podstatně zvětšená replika horského poníka, třebaže byl kdysi ovlivněn i norfolskými klusáky nebo cestovním koněm, yorkshirkým kočárovým koněm a původním hackneyem typu roadstera.
V plemenné knize velšských ponyů a kobů najdeme nejčastěji čtyři hřebce: Jsou to: Trotting Comet, narozený 1840, True Briton, narozený 1830, Cymro Lwyd, narozený 1850, a Alonzo the Brave, narozený roku 1886. Trotting Comet pocházel ze slavné cardiganshirské klusácké klisny a jeho otcem byl slepý vraník Flyer, velšský tažný kůň z norfolské klusácké klisny. True Briton byl synem Rulera, yorkshirského kočárového koně a jeho matkou byla údajně arabská klisna jménem Douse. Cymro Llwyd pak byl potomkem Crawskhay Bailey Araba, koně, kterého choval majitel hnutí z Brecon Beacons, a klusácké klisny. Byl buď barvy isabel nebo plavý a zřejmě po něm zdědili mnozí kobové barvu krémovou, plavou nebo isabel. Jeho nejslavnějším potomkem se stal Llanarth Brait. Alonzo the Brave, který v kohoutku měřil 163 cm, pocházel ze starého hackneyského stáda, jehož předky lze vysledovat až k Darley Arabianovi přes hřebce Shales Original a Norfolk Shales.
Popis a charakteristika:
Velšský kob je statný koník, nejmenší povolená výška je 137 cm, optimální je však minimálne 147 cm. Kob má hlavu jako přiměřeně zvětšený horský poník, má výrazné oči a malé, vysoko nasazené špičaté uši. Má dlouhý krk, mohutné plece, dlouhou záď a vysoko nasazený ocas. Přípustné je každé zbarvení kromě strakatosti. Vyskytují se vraníci, hnědáci, ryzáci a isabely a najdou se i smetanově zbarvení koně a plaváci. Na spěnkách je přípustná v menším množství delší jemná srst, ale nesmí být hrubá a tvrdá. Hrudník koba je hluboký, prostorný, s dobře klenutými žebry a s dobrými mírami jeho obvodu. Hřbet a bedra jsou silná, dobře vázaná. Kopyta mají vždy dobrý tvar, rohovina je dostatečně tvrdá. Silná záď a mocná, pružná hlezna podmiňují okázalý chod koba.
Využití:
Po staletí hráli velšští kobové velmi důležitou roli v životě Walesu a v zápřeži zajišťovali zemědělské práce. Dobrým odběratelem kobů byla i amráda, která je potřebovala k tahu děl i výzbroje i jako jezdecké koně pro některé pěchotní jednotky. Byla po nich také velká poptávka ve velkoměstech pro mlékárenské, pekárenské a jiné podniky, k rozvozu zboží. Dokud nebyla zavedena v roce 1918 úřední licence hřebců, uplatňovaly se jakési "výkonnostní zkoušky". Z dosažených výsledků těchto klusáckých testů se pak koně selektovali pro chovné využití. Nejoblíbenější trasa měřila 56 km a vedla kopcovitým krajem z Cardiffu do Dowlais. Nejlepší koně ji zdolali za méně než tři hodiny. Současní velšští kobové jsou jednak zdatnými tažnými koňmi a jednak i huntery s vrozeným talentem ke skákání. Jsou nenároční na péči, ovladatelní a velmi zdraví.
Dartmoorský pony
Úvodem...
Z divokých blat a vřesovišť na jihozápadě Anglie vzešla dvě velmi rozdílná plemena ponyů. Půvabný dartmoor byl během své historie poznamenán četným křížením. Prostředí, kde žil, bylo přístupné ze souše i z moře, a tak se sem dostala mnohá cizí plemena koní, která místní poníky ovlivnila. Naproti tomu exmoor, nejstarobylejší z britských horských a blatských poníků, zůstal prakticky nedotčen od prehistorických dob, protože odlehlost a nepřístupnost jeho domoviny jej chránila před vlivem cizí krve.
Vysvětlení názvu:
Plemeno pochází z drsných blat Dartmoorského lesa, přes který protékají řeky Dart, Taw a Tavy. Má se za to, že ponyové zde žili již od dob starogermánského kmene Sasů. Dnes tady chovají již jen málo poníků.
Původ a historie:
Pony byl ovlivněn několika různými plemeny. Je tady dávné spojení se starými devonským nákladním koněm (Old Devon Pack Horse), pocházejícím z krve dartmoorského i exmoorského ponyho, a také s cornish goonhilly ponym. Oba už vyhynuli. Už ve 12. století se mohli uplatnit orientální anebo východní koně.
K mnohým plemenům, použitým v 19. století, patřili klusáčtí roadsteři, velští poníci, arabi, malí plnokrevníci a exmoorští poníci. V době vrcholící průmyslové revoluce byli na blata vysazeni shetlandští hřebečci, kteří zajistili produkcí důlních poníků. Tento postup měl však katastrofální následky, protože houževnatý dartmoor dobrého jezdeckého typu téměř vymizel. Následoval pokus zachránit plemeno přikřížením velšských horský ponyů, které zastupoval hřebec Lord Polo.
Největší vliv na dartmoorského ponyho však měl The Leat (vysoký 122 cm), hřebec arabského původu, syn araba Dwarky (vysokého 143,2 cm), narozený roku 1922 a klisny Blackdown (vysoká 130 cm) po Blackdown u dartmoorské klisny. Patřil svérázné slečně Sylvii Calmady-Hamlynové, která byla po 32 let čestnou tajemnicí Dartmoorské společnosti pro chov ponyů. Leathova dcera Julie IV měla po velšském horském ponym Dinarth Spark hříbě jménem Judea, nejslavnějšího dartmoorského hřebce všech dob.
Během druhé světové války sloužila blata jako výcvikový prostor a následkem toho byli ponyové na vymření. Mezi lety 1941 a 1943 bylo zaregistrováno jen dvanáct klisen a dva hřebci. Dartmoorský pony byl jako zázrakem zachráněn přičiněním několika zanícených chovatelů. Ve dvacátých letech žila na blatech tři oddělená stáda, ale dnes se většina dartmoorů chová v soukromých hřebčínech po celém Spojeném království.
Řada poníků, kteří na dartmoorských blatech válku přežili, byli jen druhořadí kříženci. Nicméně v roce 1988 byl zřízen program Dartmoor Pony Society Moor Scheme, který podporoval farmáře s neregistrovanými čistokrevnými ponyi, aby je nabídli k registraci, a poskytoval jim kvalitní hřebce. Cílem je vytvořit fond čistokrevných ponyů, s nimiž mohou chovatelé u svých zvířat dosáhnout skutečně pravých vlastností tohoto plemene. Vhodné klisny z vřesovišť jsou puštěny do velkých ohrazených výběhů spolu s chovnými hřebci. Jejich samičí potomstvo je prohlédnuto a klisny, které přehlídkou projdou, jsou zapsány do doplňkového registru plemenné knihy. V příhodnou dobu budou tyto klisny připouštěny s registrovanými hřebci, dokud jejich potomci nebudou moci být zapsáni do hlavní plemenné knihy.
První plemenná kniha dartmoorů byla otevřena v roce 1899 a výškový limit zde byl stanoven 142,2 cm pro hřebce a pro klisny 132 cm. Po více než 20 letech byl limit snížen na současných 124 cm.
Popis a charakteristika:
Výška dartmoora nepřesahuje 124 cm. Hlava, půvabně nasazená na krku, je typicky poníkovská: malá, ušlechtilá s charakteristickýma malýma a velmi živýma ušima. Pony má vynikající temperament, proto je ideální na ježdění pro děti, nemluvě o jeho příjemných chodech. Krk je silný, délka přiměřená pro jezdeckého ponyho. Pony se vyznačuje vynikajícími plecemi, které mají správný úhel. Proto má velmi dobré chody a podává vynikající výkony. Hřbet a bedra jsou silná. Díky vynikajícímu exteriéru má pony přirozenou rovnováhu. Záď je silná a svalnatá s husným, vysoko nasazeným ocasem. Končetiny a kopyta patří k nejlepším. Holeň je krátká, dostatečně silná, spěnky jsou velmi korektní. Podobně jako všechna britská domácí plemena i dartmoorský pony je tvrdý a zdravý. Poníci bývají hnědí, tmavě hnědí anebo černí. Chovatelská společnost nepřipouští strakaté zbarvení a neuznává nadměrný výskyt bílých odznaků.
Využití a sport:
Společně s velšem má dartmoor mezi pony jezdecké třídy výjimečné postavení a podstatně přispěl k vývoji britského jezdeckého ponyho. Je velmi populární i jinde v Evropě, v Belgii se tito ponyové dokonce zúčastňují dostihů. Úspěšně se kříží s plnokrevníky a araby a druhá filiální generace, připářována s plnokrevníky, poskytuje vrcholové koně pro cross-country nebo huntery pro soutěže příslušné kategorie.
Nejlepší zástupci tohoto plemene jsou odolní a kvalitní jezdečtí ponyové s hladkým, nízkým a pohodlným krokem. Jejich zdravá konstituce, inteligence a klidná povaha z něj číní ideální poníky pro děti.
